Dětství
Antonín Dvořák se narodil 8. září 1841 v Nelahozevsi jako první z devíti dětí. Všichni Antonínovi předci z otcovy strany byli řezníci a automaticky se předpokládalo, že prvorozený syn zdědí živnost. Kromě řeznického řemesla se ve Dvořákově rodu geneticky předávala i jiná vloha: nadání k hudbě. Ve svých dvanácti letech dostal pod dohled učitele a multiinstrumentalisty Antonína Liehmanna. Dvořák se řeznickému řemeslu nikdy nevyučil, neboť Liehmannovi se nakonec podařilo přesvědčit Františka Dvořáka, že mimořádný talent jeho syna zasluhuje soustavnou péči a vzdělání, které může poskytnout jen odborný hudební ústav. Na podzim 1857 se tak šestnáctiletý Antonín přestěhoval do Prahy.
Studium a první tvorba
Zároveň s intenzivním studiem děl velkých mistrů začal Dvořák tvořit vlastní hudbu. Zřejmě v té době napsal velké množství skladeb, z nichž provedena nebyla žádná a většinu z nich autor sám později podrobil kritické autocenzuře a partitury zničil. Prvním hudebním dílem, se kterým byl spokojen natolik, že mu přidělil opusové číslo 1, a oficiálně tak započal svoji skladatelskou dráhu, byl Smyčcový kvintet a moll (skladateli bylo necelých 20 let).
Osudová láska
Do tohoto období spadá také Dvořákovo okouzlení mladou herečkou Prozatímního divadla, Josefinou Čermákovou. Setkání s touto ženou bylo v jistém smyslu určující pro jeho celý další soukromý život, neboť později se oženil s její mladší sestrou Annou. Milostné vzplanutí k herečce skladatel vtělil do cyklu milostných písní, nazývaných Cypřiše. Angažmá v orchestru Prozatímního divadla představovalo pro Dvořáka mimořádnou inspiraci světovou operní literaturou i zatím ojedinělou tvorbou domácí, což mělo zřejmě zásadní vliv na jeho rozhodnutí pokusit se po hudbě komorní a symfonické také o dílo operní. Rozhodující vliv na skladatelovo výrazné prosazení na domácí půdě však měl mimořádný úspěch provedení Hymnu „Dědicové Bílé hory“ na text Vítězslava Hálka v březnu 1873. Dosud anonymní violista orchestru Prozatímního divadla se tímto dílem etabloval jako originální tvůrce s nadějnou budoucností a úspěch mu byl zároveň motivací k další skladatelské práci.
Rodinná tragédie
Zároveň s oživením skladatelské dráhy došlo k zásadním změnám i ve Dvořákově osobním životě. S manželkou Annou měl brzy 3 děti, ačkoliv finanční situace byla velmi tíživá. Situace se obrátila počátkem roku 1875. Dvořák se rozhodl zažádat o státní stipendium, které bylo každoročně udělováno mladým nemajetným umělcům, u nichž se prokáže výrazný talent. Byla mu přiznána nejvyšší možná podpora 400 zlatých, což pro mladou rodinu představovalo veliké jmění. Dvořák uspěl i v dalších letech, celkem pětkrát za sebou. Pro Dvořáka nastalo radostné tvůrčí období. Bohužel však přišla mečekaná rána. Dvořákovi během krátké doby přišli o všechny tři děti. Skladatel již po smrti prvního z nich vytvořil klavírní verzi kompozice, která se stala jednou z jeho nejproslulejších: Stabat mater. Po ztrátě dalších dvou dětí se Dvořák k textu středověké latinské sekvence znovu vrátil a dal jí orchestrální podobu. Oratorium Stabat mater později významně přispělo k Dvořákově světové slávě.
Slovanské období
Následující tři roky (cca 1878–1880) bývají v kontextu Dvořákovy tvorby označovány jako slovanské období. Vyznačují se výrazným příklonem ke kořenům slovanské lidové hudby a zároveň představují jedno z nejplodnějších autorových období. Poté konečně Dvořákova hudba pronikla až do tradiční země hostitelů všech hudebních géniů a jednoho z nejvýznačnějších hudebních center, do Anglie. Dvořák byl pozván do Londýna, což pro jeho celou další kariéru představovalo klíčový moment. Zájem o jeho hudbu neustále rostl, tamější hudební instituce a festivaly si začaly konkrétní skladby přímo objednávat, a tak byla většina skladatelových cest za kanál La Manche spojena s uvedením nového díla v premiéře. Dvořák byl pozván do Londýna, což pro jeho celou další kariéru představovalo klíčový moment. Zájem o jeho hudbu neustále rostl, tamější hudební instituce a festivaly si začaly konkrétní skladby přímo objednávat, a tak byla většina skladatelových cest za kanál La Manche spojena s uvedením nového díla v premiéře. S evropským věhlasem přišly šťastné okamžiky i ve skladatelově soukromém životě. V průběhu deseti let se manželům Dvořákovým narodilo postupně šest zdravých dětí, které se již všechny dožily dospělého věku.
Americké období
Roku 1891 dostal Antonín nabídku – pozvání do Spojených států. Po dlouhém váhání nakonec skladatel podepsal smlouvu, která ho zavazovala vést hudební ústav a vyučovat skladbě, to vše za honorář třicetkrát vyšší, než mu mohla nabídnout konzervatoř pražská. Odplul Dvořák za oceán, kde s jednou přestávkou strávil dva a půl roku. Své pocity a dojmy brzy vtělil do proslulého díla, Symfonie č. 9 e moll s podtitulem „Z Nového světa“. V létě odjel Dvořák s rodinou na prázdniny do vesnice Spillville ve státě Iowa, kde dodnes žijí potomci českých emigrantů. Skladatel se zde cítil jako doma.
Návrat domů
Krátce po návratu do Čech došlo k významné události pro český kulturní život. Bylo ustanoveno nové hudební těleso, které se během následujících let stalo nejproslulejším domácím orchestrem: Česká filharmonie. Jako nejslavnější český žijící skladatel byl Antonín Dvořák požádán, aby na koncertě v Rudolfinu, zahajujícím její činnost, dirigoval program složený z vlastních děl.
Poslední díla
Závěr skladatelova života se nesl ve znamení příklonu k říši bájí a pohádek. Nejprve Dvořák přistoupil ke kompozici čtyř symfonických básní na texty ze sbírky Kytice Dvořákovu tvorbu uzavírají tři jevištní díla. Nejprve opera komická, Čert a Káča. Poté skladatelova opera nejhranější, lyrická Rusalka, jejíž premiéra v roce 1901 představovala pro skladatele jednoznačný triumf a satisfakci i na poli operním. Dvořákovým posledním dílem vůbec je opera Armida s exotickým námětem z prostředí orientu. Premiéra v březnu 1904 nedopadla podle autorových představ především vinou nedbalého nastudování. K rozmrzelosti z jevištního ztvárnění opery se přidaly i zdravotní potíže. Skladatel byl nucen kvůli ledvinovému záchvatu opustit divadlo během představení. Antonín Dvořák zemřel krátce poté, 1. května 1904.